Pavel Koukal: Jubilant posedlý kumštem

Již první výtvarná výročí tohoto roku nasvědčují, že se bude poněkud obšírněji hovořit o fenoménu nazývaném též Lounská škola. Za Kamilem Linhartem, který onen „jubilejní rok“ před necelými čtyřmi týdny bez okázalostí otevřel, přichází v těsném závěsu Zdeněk Sýkora (narozen v Lounech 3. února 1920) a následovat je budou i další jubilanti, mezi nimiž nechybí ani básník Emil Juliš. V jejich vztahu je nepochybně cosi osudového, co oni sami nemohli přehlédnout, ale filozofování na toto téma by nás asi připravilo o celý prostor věnovaný tomuto článku. A tak jsme jej raději věnovali rozhovoru s malířem a pedagogem, který oba obory spojil v celoživotní poslání.

Prosím však, začněte pěkně od Adama!
To bych musel začít takovým běžným výrokem, že už jako dítě mne zajímalo malířství, a to mě trochu přivádí do rozpaků, poněvadž je to skutečně pravda. Od dětství mě výtvarné umění hrozně vzrušovalo. V ložnici nad mojí hlavou visel Brožíkův Koncil kostnický, takový strašný depresivní obraz, který mě však neustále určitým způsobem fascinoval. Studoval jsem pak v Lounech na reálce, kde byl výborný profesor kreslení Jaroslav Mařík, vynikající pedagog, ale také výtvarný teoretik, který například dovedl vykládat o impresionismu. Dal nám výtvarnou výchovu v nejlepším smyslu a také to byl jediný předmět, ve kterém jsem byl vynikající.

Díky tomu byla vaše další cesta jistě neobyčejně přímočará?
Čím dál víc ve mně rostla touha věnovat se kreslení a malování naplno a pořád jsem rodiče přesvědčoval, že bych chtěl studovat profesuru kreslení, poněvadž myšlenka věnovat se malířství byla absurdní, to by rodiče vůbec nepřežili! Přesvědčit se mi je nepodařilo, a tak jsem šel s několika kamarády studovat do Příbrami na Vysokou školu báňskou! Po uzavření vysokých škol jsme většinou dělali na dráze. Měl jsem tehdy dosti pestrý život a pracoval jsem jako dělník, telegrafista a pak celé tři roky jako výpravčí ve Vrbně nad Lesy i v Českém Brodě.

Jak se s válečnou realitou snášela láska k výtvarnému umění?
Zachraňovala to právě skupina lounských výtvarníků a literátů. Spiritus agens toho všeho byl lounský knihovník Jaroslav Janík, a motor, který vše uváděl do chodu, ohromně aktivní Kamil Linhart. Také první výstavy se odehrávaly u Linhartů na půdě, kde se též přednášelo o věcech, které se s válečnou realitou vůbec neztotožňovaly.

Válka však skončila a vaše generace se vrhla lačně do života.
Už během války jsem si uvědomil, že se na báňskou školu nevrátím a že se jednoznačně dám na výtvarné umění. A tak jsme se s Linhartem přihlásili na architekturu, kde se tenkrát výtvarná výchova vyučovala - a to už byl vlastně náš osud! Byli tam vynikající umělci jako Karel Lidický, Cyril Bouda nebo Martin Salcman, který na nás také měl největší vliv. Už po roce jsme se stali asistenty u různých profesorů a pak jsme sami začali vyučovat. Od roku 1966 /ediční poznámka: Kamil Linhart se stal docentem již roku 1965/ jsme byli oba docenty Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a spolu jsme to vydrželi až do penze.

Teď ale musím vaše vyprávění rychle přibrzdit, neboť působení na této vysoké škole se nedá odbýt několika větami. Víme přece, že běžně přesahovalo hranice daného oboru a že „bylo sdělením i sdílením, tvorbou, diskusí i apelem“, jak napsal tehdy režimem umlčený teoretik Jiří David.
I když z politického hlediska jsme prožívali hrozná léta, naše škola byla shodou okolností takovou oázou, kde se přes všechny vnější tlaky mluvilo i přednášelo o světovém moderním umění naprosto otevřeně a nestalo se, že by nás někdy někdo udal. K naší radosti k nám chodili na přednášky i posluchači z Akademie, která byla více pod politickou kontrolou. Také jsme měli rozsáhlou knihovnu, stále doplňovanou zahraničními nákupy.

Pedagogická činnost byla neoddělitelně spojena s vaší volnou výtvarnou tvorbou. Čím se tehdy vyznačovala?
Za války se náš zájem soustředil především na surrealismus, což byl tvůrčí princip celé Linhartovy skupiny, a podlehli jsme mu všichni. Vedle toho mne vzrušoval kubismus – paradoxně jeho úplný protipól – a když jsem po válce přišel na školu, profesoři mé kubistické obrazy sice brali, ale měli velice moudrou filozofii, že je nutno začít studiem přírody.

Zdá se mi, že smysl pro přírodu máte neobyčejně silně vyvinutý. Byl to jediný důvod, proč jste se stal krajinářem, nebo to byl spíše únik z pochmurné reality padesátých let?
Už při studiu jsme chodili s Vladislavem Mirvaldem /ediční poznámka: Vladislav Mirvald (1921–2003), malíř, pedagog. Jeden ze zakladatelů skupiny Křižovatka, čelný představitel geometrické abstrakce v českém výtvarném umění. Od roku 1941 žil a pracoval v Lounech. Stejně jako Zdeněk Sýkora a Kamil Linhart studoval po válce profesuru výtvarné výchovy a deskriptivní geometrie na PedF Univerzity Karlovy v Praze, poté oba předměty vyučoval na lounském gymnáziu/ a částečně také s Linhartem malovat společně do přírody. Tam se můj vztah ještě zmnohonásobil. V té „krajinářské“ době na mne působili zejména klasikové Slavíček a Prucha, to byly takové ideály, k nimž jsem se pořád vztahoval a kteří mi dodávali síly. Ke konci padesátých let jsem měl impresionistický až fauvistický výraz, a i když krajina byla určitým únikem, přece jen jsme unikali „nepravým“ směrem.

V té době jste překvapivě našel svůj největší vzor právě v SSSR?
Svaz výtvarných umělců tehdy poslal celý vlak výtvarníků na zájezd do Ruska a tam v leningradské Ermitáži jsem poprvé viděl živou kolekci Matisse, od jeho začátků až po nejrozvinutější věci. Bylo to přesně to, co jsem hledal, a hrozně mě to popohnalo dopředu. Po návratu domů už jsem byl o pět let dál a mělo to úžasný význam.

Není už čas na výtvarnou skupinu Křižovatka?
Po barevněplošné malbě, silně připomínající Matisse, jsem se postupně dostával k racionálnějším podobám jakési geometrické abstrakce. Skupina Křižovatka – to byl Jiří Kolář, Fremund, Malich, Demartini i Fuka, /ediční poznámka: v případě členské základny skupiny Křižovatka je potřeba rozlišovat mezi těmi, kteří byli „duchovními otci“ u Kolářova stolu ve Slavii, ale s Křižovatkou nikdy nevystavili – např. Vladimír Fuka; těmi, kdo se zúčastnili první výstavy v roce 1964 – Vladimír Burda, Richard Fremund, Jiří Kolář, Běla Kolářová, Karel Malich, Pavla Mautnerová, Vladislav Mirvald; a dále těmi, kteří byli přizváni k dalším výstavám s rozšířenou účastí (Skupina Křižovatka a hosté, Nová citlivost, 1968). O Křižovatce více Tichý, 2004; Wagner, 2006; Drápal, 2009/ a byla to vlastně konkurence skupiny D, kde byli Mikuláš Medek, Jan Koblasa a další představitelé imaginárních tendencí. Byli od sebe těžko rozeznatelní, a proto jsme si schválně dali název Křižovatka, jako že jsme každý jiný. Vedli jsme tehdy s těmito „démony“ takový přátelský „boj o moc“, ale oni měli na své straně mnohem více teoretiků.

S čím jste tehdy přicházel na veřejnost?
Postupně jsem se dostal do geometrické fáze své tvorby a začal s počítačem.

Přiznám se, že použití počítače v malbě mne tak trochu děsí. V čem tato technika, která zaujala řadu západních znalců, vlastně spočívala?
Před použitím počítače jsem vytvořil řadu obrazů, které měly strukturální až ornamentální povahu. Skoro to vypadalo nepřirozeně, a tak jsem cítil potřebu ještě racionálnějšího pozadí. Spojil jsem se s lounským matematikem Jaroslavem Blažkem, který měl na matematicko-fyzikální fakultě přístup k počítači, a po dvouletém přemlouvání jsem ho přesvědčil. To, co jsem rok počítal z hlavy, počítač značně urychlil. Dnes už je to všechno řízené náhodností a výstupy čísel představují jednotlivé kvality díla. Tam dominuje moje představa obrazu a pomocí technologie se stanoví výsledek. Tímhle způsobem pracuji dodnes, i když význam počítače poklesl, když jsem kolem roku 1974 přešel od strukturálních obrazů k lineárním. Toho se držím už dvacet let a nejsem schopen z toho vystoupit, protože práce s náhodností má takovou šíři možností, že každý obraz je pro mne samotného překvapením. Některé obrazy se podobají přírodním strukturám, jak je např. vidíme v mikroskopech, a také o mé obrazy projevují zájem většinou vědátoři nebo lékaři, kteří hledají reflexi v umění. Což mi vyhovuje, protože se více než o filozofii zajímám o vědecké myšlení.

Mezitím jsme se přemístili do ateliéru, kde se připravuje Sýkorova jubilejní výstava. Za jeho prosklenou stěnou se otevírá úchvatný pohled na Oblík a celé panorama Českého středohoří. Pochopíte tam všechno - i podstatu Sýkorova patriotismu k rodnému městu.
Nikdy jsem nic neudělal v ateliéru, odkud by nebylo vidět do přírody. Proto jsem také toužil po této ulici, kde jsem se sice nenarodil, to bylo kousek dál odtud, ale z rodné postele jsem měl stejný pohled, jako mám teď z ateliéru, na řeku, Středohoří a do nejbližšího okolí. Láska k výtvarnému umění, to je moje prokletí i posvěcení. Nemohu bez něho existovat a věřte, že se to s postupujícím časem prohlubuje, takže dnes žiji už jen uměním...

 

Poprvé publikováno v Severočeském deníku, 4. 2. 1995, roč. 5, č. 30, str. 4. Je součástí knihy Zdeněk Sýkora Rozhovory. 

Pavel Koukal (1944-2014), novinář, dlouholetý redaktor Severočeského deníku.