zdeněk
sýkora

Jaroslav Čása: Několik otázek

Zdeňku, procestoval jsi toho hodně. Kde ses cítil nejlépe a kde bylo nejlépe tvým obrazům? Před patnácti lety jsem nakoukl za železnou oponu a byl jsem z toho řádně vyplašený. Tehdy jsem vkročil do Muzea moderního umění v Paříži a loudil o studentskou slevu tak dlouho, až zjistili, že jsem z Čech, a tak mě pustili zadarmo. Otvíral jsem oči na konstruktivisty, o nichž ta výstava byla /ediční poznámka: Řeč je o výstavě Aspects historiques du constructivisme et de l´art concret, Collection McCrory, která proběhla v termínu 3. 6. – 28. 8. 1977 v Musée d´Art Moderne de la Ville de Paris. V seznamu vystavených prací jsou uvedeny dva obrazy Zdeňka Sýkory/ – pěkně z celého světa, očima 20. století. A rovnou jsem „vrazil“ do Kupky. Jím to začínalo. Jenže já znal z knih víc ty cizí malíře. Hltal jsem jeden obraz za druhým. A pak najednou tvůj. Jeden z těch, které jsem znal z tvého ateliéru. A v takové krásné společnosti: Malevič, Mondrian, Kupka, Rileyová, Sýkora. Četl jsem cedulku: Zdenek Sykora, Louny. Ty Louny, to mě tenkrát dojalo nejvíc. A pak mně doma došlo, že z Loun do světa taky vede cesta, bez ohledu na komunisty, chytráky nebo hlupáky, ideologie a demagogie. To za prvé. Za druhé jsem si uvědomil, že umění je štěstí. Od té chvíle jsem ti záviděl, žes vždycky za tímto cílem uměl jít. Za třetí: ty dva pocity od té doby stále nosím s sebou. Takže, Zdeňku, kudy vede cesta do světa?
To je otázka! Sám sis na ni odpověděl. Ale ten pocit, o kterém jsi mluvil, mívám vždycky, když se zúčastňuji světových výstav, kde se v seznamu vystavujících umělců střídají města jako New York, Frankfurt, Paříž, Madrid, Tokio, Londýn a najednou tam břinknou Louny. To mě vždycky rozveselí a dělá mi to dobře, že Louny figurují v takovém světovém kontextu.

A kudy vede cesta do světa? Především přes sebe. A k sobě se člověk dostane jenom tam, kde se cítí dobře, kde má pocit, že je doma. Já jsem do světa nemířil. Nikdy mě nenapadlo, že svojí posedlostí, malováním, se dostanu na nějaké mezinárodní pole. Když jsem studoval na místní reálce, tak pamatuji, že má první ctižádost byla vystavovat v místním sklenářství u Houdů. Tam se vystavovalo všechno, co si lidé dali zasklít. To byla moje první naplněná touha. Měl jsem štěstí, že na reálce byl vynikající člověk – profesor Mařík /ediční poznámka: Jaroslav Mařík (1888–1965), pedagog, výtvarný umělec. Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (Schikaneder, Preisler). Od roku 1912 profesorem kreslení na lounském reálném gymnáziu/, který mi dal ve výtvarném umění základy. Ke konci studií jsem neměl jinou chuť a jinou vášeň než pokračovat v malování, což se mi ale nepodařilo. Zásadní význam pro můj další život měly zase Louny. Tady během války vznikla skupina nadšených lidí kolem tehdejšího knihovníka Jaroslava Janíka /ediční poznámka: Jaroslav Janík (1901–1974), mezi lety 1933 až 1946 lounský knihovník. Filozoficky orientovaný a velmi vzdělaný. Měl zásadní vliv na lounské intelektuální prostředí. Byl přítelem mj. Jindřicha Chalupeckého, Jiřího Koláře, Jaromíra Funkeho a Konstantina Biebla/, kterou inicioval a vedl Kamil Linhart. Zde se mi teprve otevřely široké horizonty, které nabízí kultura. Teprve po válce jsem se dostal konečně k výtvarnému umění, nemohl jsem bez toho být. Měl jsem štěstí na vynikající profesory, jako byl Salcman, Lidický a Bouda. Ostatní už záleželo jenom na mně. Podstatné je, aby člověk dělal to, čím je posedlý. Koho žene jenom ctižádost s touhou po slávě a penězích, toho čeká neradostná dřina a na výsledcích se to vždycky pozná.

Co si myslíš o postavení umělce ve společnosti?
Jsem proti nadřazování jakékoli profese. Proč by měl být nějaký zpěvák, spisovatel, herec nebo malíř něco víc než dobrý zedník, řezník nebo doktor? S každým, kdo opravdu něco umí, si dobře rozumím. Umělec může být populární, může nadchnout, to ale není žádná licence, aby zaujímal vyšší postavení. Samozřejmě, umění má jiné horizonty; je to cesta k duchovnímu vyjádření, nikoli k materiálnímu. To zhodnocení není zase tak jednoduché, ale v principu je to tak, jak jsem říkal.

Kolika lidmi je ale chápána kvalita ve výtvarném umění?
Pokud někdo stojí před uměním, zvláště pak moderním, záleží na míře jeho vnitřní svobody; je důležité, aby člověk byl před tím dílem přirozený, jaký skutečně je. Že někdo nerozumí modernímu umění, to je jen nedorozumění. Lidé rozumí (nebo nerozumí) stejně tak starému jako novému umění. Podstatné je, zda je někdo schopen umění cítit, anebo ne. Pak je úplně jedno, zda se dívá na nové nebo staré umění. Já dělám moderní umění, které je zdánlivě vzdáleno prostému člověku. Nacházím pochopení právě u těchto lidí, jsou-li také individualitami.

Pocit vnitřní svobody určitým způsobem vyvěrá ze společenského zázemí. Máš pocit, že tady u nás je to horší než jinde?
Rozdíly samozřejmě existují, neboť tady byla přerušena kontinuita kultury. Byla padesátá léta, jež znamenala naprostou vulgarizaci umění v tzv. socialistickém realismu. Na počátku šedesátých let stačilo potom pootevřít na pár let a umění se dostalo do veřejného povědomí. Změny měly rychlý spád: od nadávek v návštěvních knihách našich prvních výstav to netrvalo ani dva roky, a bylo po nedorozumění. V jiné podobě se temno vrátilo v době normalizace, určité věci bylo zakázáno vystavovat (abstrakci úplně).

Myslíš si, že porozumění vzniká ze širších souvislostí, nebo větší informovaností o současném umění apod.?
Jediná cesta je zachovat si vlastní názor, nepodléhat propagandě o umění, která z něj udělá něco daleko nepřístupnějšího, než ve skutečnosti je.

A co Louny a umění?
Myslím, že v Lounech bývalo výborné publikum pro výtvarné umění v době, kdy Galerie Benedikta Rejta fungovala. Jakmile se galerie znovu otevře, což je naše přání, a lidé budou mít možnost tam kdykoli zajít a nahlédnout, tak jako se zajde na kávu nebo na pivo, stane se umění součástí jejich života. Každý, kdo bude chtít, kdo k tomu bude inklinovat, může si dopřát tento duchovní sendvič. Bude-li tato možnost trvat několik let, pak nebude vůbec problém vychovat výtvarně vzdělané publikum. Lounská galerie k tomu dispozice má: nádherné sbírky, které nám může závidět kterákoli jiná v republice. Je třeba začít opět vystavovat. V Praze budou výstavní možnosti ubývat, z Loun může být jednou výstavní centrum velké důležitosti. „Občanské umělecké povědomí“ může být tedy u nás samozřejmostí za pár let.

Někdy mě děsí, jak jsou všechny zelené alternativy doleva. Tam jsme se však dusili dost dlouho. Nemůžeme tu dýchat a volíme vpravo, nemáme rovnováhu. Co ty na to?
Pro nás je asi nyní spasitelná orientace doprava, dokud se nerehabilituje skutečná ekonomika místo té fiktivní a falešné. Až budeme tak daleko jako na Západě, pak můžeme uvažovat jinak. Ono se totiž dá říct, že kapitalismus sám o sobě také není ideální princip pro život. Je to jiný, přirozenější druh nátlaku na člověka. Bude se muset hledat dál. Nevím, zda to bude vlevo nebo vpravo, nesmíme se nechat ošálit a musíme rozeznávat, kdy tyto pojmy fungují jako politický nástroj jednotlivce nebo skupiny k získání moci, což bohužel dosud převládá. Je třeba hledat životní styl, smysl lidské existence, pokusit se dát životu také duchovní náplň, kterou může být víra nebo nějaká filozofie použitelná pro každodenní život. Žijeme v „umělém pralese civilizace“, kde se nic nedá přesně definovat. Je to neustálý pohyb.

Poprvé zveřejněno v časopise Aréna, 28. 1. 1992, roč. 2, č. 1, str. 1. Je součástí knihy Zdeněk Sýkora Rozhovory.

Jaroslav Čása (1953), lounský přítel, středoškolský učitel angličtiny. Chodil také do výtvarného kroužku a na přednášky Zdeňka Sýkory.