První vzpomínkové setkání přátel malíře Zdeňka Sýkory a obdivovatelů jeho díla se uskutečnilo na břehu řeky Ohře v Počedělicích vloni v červenci. Pozvání přijali zejména lidé z Loun, z města, kde se narodil a celý život žil, ale samozřejmě i z Počedělic a okolních obcí, někteří přišli pěšky, jiní přijeli na kole, dostavila se také početná skupina přátel a známých z Prahy, dokonce i několik cizinců. Byl slunečný letní den, nad hlavami návštěvníků pluly mraky a zrcadlily se na hladině klidně plynoucí řeky, rozhostilo se zvláštní ticho, v němž bylo slyšet i zpěv ptáků, čas jako by se zastavil... Najednou všichni viděli malířovýma očima a uvědomili si malebnost tohoto místa. Poprvé zde také spatřili pamětní panel, na jehož návrhu se spolu se mnou podíleli Sýkorovi nejbližší přátelé – Vladimír Hubička a Zdeněk Ziegler. Panel byl při té příležitosti zpřístupněn veřejnosti a darován obci. Vzpomínkové setkání bylo sice prvotně nápadem několika lidí, ale mohlo být uskutečněno jen díky vstřícnosti představitelů obce Počedělice, zejména paní starostky Evy Smetanové, a díky spolupráci členů hasičského sboru, kteří za součinnosti Povodí Ohře pomohli s úpravou břehu řeky a při přípravách celé akce. Na realizaci panelu a poblíž umístěných laviček se sponzorsky podílelo několik firem – především Felux Vršovice, CHPS Chomutov, Zinkpower Roudnice, truhlářství Václava Pastyříka, a veškeré právní záležitosti pro nás zdarma vyřizovala advokátní kancelář Jaroslava Trkovského. Všichni sponzoři se sobotní slavnosti také zúčastnili a odměnou jim jistě bylo nadšené přijetí celé akce mnoha přítomnými a později i skvělé hodnocení v lounském tisku.

Po oficiálním zahájení a krátkých proslovech se lidé nerozešli, zůstali v Počedělicích a užívali si slavnostní atmosféru letního odpoledne. Někteří se vydali hledat motivy obrazů po obou březích řeky, jiní postávali na hrázi nebo seděli na návsi, popíjeli a bavili se. Idea setkání byla naplněna: ústředním tématem byly vzpomínky. Někteří vzpomínali na Zdeňka Sýkoru jako na kolegu či učitele na fakultě, jiní jako na vedoucího malířského kroužku, na kamaráda ze sauny, spoluhráče z hokeje, souseda z ulice, nejvíc jako na malíře, kterého po léta vídali se stojanem a plátnem v krajině. Loučili jsme se pozdě odpoledne a už tehdy bylo vysloveno přání, abychom se za rok opět sešli.