Motto: Několikrát v životě jsem měl pocit, že jsem ve své práci zabloudil. Do každé nové situace jsem byl pomalu vtahován silami, kterým jsem se nemohl a ani nechtěl bránit. Nové výsledky na mě vždy působily cize, přestože vznikaly spontánně a nebyly výsledkem nějakého rozhodnutí nebo úmyslu. Vždy až po delší době jsem jim začal rozumět a uvědomil jsem si, že předešly mé myšlení.

                                            Zdeněk Sýkora v rozhovoru s Vítkem Čapkem, 1985


Zdeněk Sýkora, u jehož jména stojí vždy na prvním místě slovo malíř, se stal nositelem Ceny Vladimíra Boudníka za rok 2008, která se uděluje „žijícímu českému umělci za významný tvůrčí grafický přínos v oblasti umělecké grafiky“. K nominaci na tuto cenu jistě přispěla prezentace jeho grafických prací na několika výstavách v České republice – v dubnu v Galerii Františka Drtikola v Příbrami, v létě v Galerii Caesar v Olomouci, v září pak v městské galerii v Litvínově a koncem roku v Galerii U bílého jednorožce v Klatovech. Na nich byla reprezentativně představena Sýkorova grafická tvorba, a veřejnost se tak mohla seznámit s méně známou cestou umělcova vývoje.

Grafické dílo Zdeňka Sýkory, které četností prací není velké a které jen s malým časovým odstupem kopíruje vývojovou linii jeho díla malířského, můžeme sledovat z různých aspektů: v knize Zdeněk Sýkora - Grafika, kterou v grafické úpravě Zdeňka Zieglera vydalo v české a anglické mutaci nakladatelství Gallery v Praze v roce 2008, jsme se jím zabývali z hlediska chronologie, ale také z hlediska vztahu Sýkorovy grafiky k jeho malířské tvorbě - jak svou úvodní studii nazval Jaroslav Vančát. Také jsme připomněli zajímavé okolnosti vzniku jednotlivých grafických listů, včetně problematiky jejich signování, nebo jména jejich vydavatelů, stejně tak i další podrobnosti, které jsou bohatě ilustrovány celostránkovými reprodukcemi a soupisem grafik, pramenů a výstav. (pozn.: V knize Grafika nejsou uvedeny všechny tisky, které kdy byly vydány a Zdeňkem Sýkorou signovány. Jsou zde reprodukovány pouze takové, které od roku 1964 vznikaly jako volné grafické listy, tedy jako svébytné grafické dílo. Naopak pozvánky a plakáty na výstavy, přílohy knih a katalogů a jiné příležitostné tisky, přestože byly vytištěny jako originální serigrafie, nejsou do této publikace zahrnuty (budou předmětem dalších dílů monografie Zdeňka Sýkory).

Na tomto místě se ale chceme pokusit vysledovat vývoj autorova přístupu ke grafice jako svébytnému prostředku výtvarného vyjádření, popsat jeho cestu umělce-grafika, která vždy vedla paralelně s cestou malíře.

Pomineme-li grafické pokusy spojené se studiem na vysoké škole v letech čtyřicátých a pozdější malé příležitostné tisky nebo ilustrace k veršům přátel, provedené většinou technikou suché jehly, litografie či linorytu, můžeme říci, že se Zdeněk Sýkora začal vážněji o grafiku zajímat v roce 1964. Tady začíná jeho „paralelní cesta“ umělce-grafika, stejně jako ta malířská často spojená s experimentováním. Tuto cestu bychom mohli rozdělit do následujících etap:
- pokusy s technikou linořezu (v polovině let šedesátých);
- nalezení odpovídající techniky - serigrafie - pro převedení malířské tvorby do grafické podoby (od druhé poloviny let šedesátých);
- zrovnoprávnění grafiky a malby – hledání nových „témat“ v grafické tvorbě (od druhé poloviny let osmdesátých).

Podívejme se na tato období trochu podrobněji a v souvislostech jeho tvůrčího vývoje malířského.

Zdeněk Sýkora v roce 1964 učinil první pokusy převést své strukturální práce do grafické podoby formou linořezu. Je pozoruhodné, ale pro autora příznačné, že začal experimentovat i v grafice jen rok poté, co pro sebe objevil svět struktur. Jeho malířská tvorba prošla totiž od roku 1959 rychlým a převratným vývojem: od krajinomalby přes barevněplošné obrazy nazvané Zahrady až k obrazům s velkými geometrickými elementy, jež se staly základem pro zcela nové malířské úvahy. Roku 1962 začal Zdeněk Sýkora malovat první obraz složený z elementů umístěných do rastru - Šedou strukturu (1962 - 63, olej na plátně, 150 x 120 cm, v majetku Galerie Benedikta Rejta v Lounech). Toto vykročení bylo bezpochyby odvážné a novátorské, i když si ani autor sám nebyl zdaleka jist tím, zda nezabloudil (viz motto). Přesto pokračuje v nastoupené cestě a v roce 1963 maluje několik dalších struktur poměrně velkých formátů, z nichž jedna – Čtverečková struktura, 1963, olej/plátno, 136 x 100 cm, soukromá sbírka - se stala výzvou pro vytvoření grafiky, de facto její předlohou. Prvním pokusem o grafiku-strukturu byly linořezy, vytištěné pod autorovým dohledem v tiskárně v Mostě roku 1964 a další pak v roce 1965. Pokoušel se pomocí této techniky ztvárnit barevné mutace již vytvořené struktury. Ukázalo se ovšem, že zrovna linořez není pro tento typ Sýkorovy tvorby ideální – vytištěné geometrické tvary měly roztřesené okraje a u dvoubarevné struktury by nebylo možné dosáhnout přesného soutisku. Tento problém se autor pokusil vyřešit použitím různobarevných papírů a poté u Červeno-modré struktury podtiskem celé plochy jednou z barev, ale výsledky neodpovídaly jeho představám. Esteticky uspokojivé z tohoto hlediska mohly být snad jen dvojité a trojité struktury, které vznikly přetištěním několika matric přes sebe, ale i ty spíše odkazovaly k Sýkorovým hard-edge obrazům nežli k samotným strukturám.

Sýkorova grafická tvorba se tak dostává do druhé etapy: autor pro své grafické dílo objevuje techniku sítotisku – serigrafie.

Doufejme, že nebude informované čtenáře tohoto specializovaného časopisu příliš nudit, když v této souvislosti připomeneme, že postoj k serigrafii jako grafické technice používané v umění nebyl vždy jednoznačný. Zatímco v západní Evropě šedesátých let všechny předsudky vůči ní byly postupně překonány a poté byla umělci i kritiky nadšeně přijata, zejména pod vlivem americké výtvarné kultury (za všechny jmenujme Andyho Warhola) zastoupené na četných přehlídkách současného umění, u nás byla v tomto čase zpochybňována její umělecká originalita a mnozí v ní viděli pouze kvalitnější způsob reprodukce.

Zdeněk Sýkora však žádnými předsudky vůči něčemu novému nikdy netrpěl - ostatně těžko si představit, že by bez této vlastnosti mohl od roku 1964 ve své tvorbě začít používat počítač -, a tak v roce 1967 bez váhání přistoupil na nabídku německého galeristy Augusta Hasekeho z Hannoveru, vytvořit čtvercovou Červeno-modrou strukturu jako serigrafii. Mohl se tak přesvědčit, že tato grafická technika je mnohem vhodnější pro převod jeho struktur do grafické podoby, neboť je zde možné předem definovat barvy a vytisknout přesně ohraničené geometrické tvary. Výsledný tisk se tak na rozdíl od linořezu mnohem více charakterem podobal strukturám provedeným olejomalbou. Neméně důležité bylo, že serigrafie umožňuje převést připravené návrhy do grafické podoby celkem jednoduchou cestou, pomocí fotografií či diapozitivů, prakticky bez účasti autorovy ruky, což se v době omezeného cestování za hranice ukázalo pro vznik právě Sýkorových serigrafií jako zásadní – bez této podmínky by totiž celé jeho grafické dílo z let sedmdesátých a osmdesátých nevzniklo, jelikož téměř všechny jeho grafiky-struktury (ale i několik prvních grafik-linií) byly vytištěny na Západě.

Grafiky-struktury vždy vznikaly v souvislosti s nějakým konkrétním hotovým obrazem, ale nikdy nebyly jeho kopií - především měly jiné rozměry, často jinou barevnost, některé jsou jen částí nebo detailem určitého obrazu. Autor si také vyzkoušel několik barevných mutací téhož motivu, což v malířské tvorbě nedělal, naproti tomu později stejně jako ve své malířské tvorbě vizualizoval tezi o neohraničenosti, nekonečnosti struktury nakloněním rastru, a koncem šedesátých let dokonce u některých starších grafik upravoval ořezem jejich formát, opět v souladu s experimentováním ve vlastní malířské tvorbě.

Techniku serigrafie však Zdeněk Sýkora neopustil ani později, vyhovovala totiž všem jeho požadavkům na grafické médium i v období, kdy se rozhodl realizovat v grafice nové téma svých obrazů – linie, spojené s novým prvkem – náhodností. V jeho malbě se poprvé objevily už v roce 1973, ale grafické podoby nabyly až roku 1980 (Album Linie). Způsob převodu díla do grafiky byl zatím stejný jako u struktur – prostřednictvím diapozitivů, takže jsou i tyto první grafiky-linie „identifikovatelné“ s obrazy.

Z hlediska autorova přístupu ke grafické tvorbě se rok 1986 stává přelomovým. Zdeněk Sýkora totiž vytvořil první serigrafii na základě originální kresby, čímž prakticky zrovnoprávnil svoji tvorbu malířskou a grafickou. Grafiky-linie tedy vznikají na stejném principu jako obrazy: podle nového zadání je pro ně vytvořen systém a partitura, kam jsou vkládána náhodná čísla; je připravena originální kresba, která je základem pro tisk; barvy jsou sice limitovány počtem, ale vybírány náhodně (pozn.: Pro upřesnění dodejme, že existují výjimky z tohoto pravidla a že vzniklo také několik serigrafií přímo odkazujících na již hotovou malbu, například Linie Nr.63, Linie č. 197.). Samozřejmě, že se tato grafická tvorba od té malířské liší - je limitována zejména technologií serigrafie: zatímco na obrazech je možné pracovat s neomezeným počtem linií, z nichž každá může mít svou barvu, u serigrafie platí jiná pravidla (např. čím větší počet barev, tím větší riziko nepřesností při jejich soutisku), také formát síta je omezený. Realizace přípravných kreseb pro tyto „originální“ serigrafie vyžadovala často tolik času jako příprava obrazů samotných. Přesto nebo spíš právě proto přinesl tento nový přístup autorovi obdobné emoce, které dosud prožíval jen při malování – pocit překvapení z nově vytvořené reality.

Zároveň připomeňme, že přestože Sýkorovy serigrafie-linie vždy vznikaly z vnějšího podnětu (většinou při příležitosti výstav), „témata“ navrhoval autor sám. Zpravidla takové projekty, v nichž mohl vyzkoušet něco, co na obraze možné nebylo, například vrátit se k nějaké fázi již hotového obrazu (Fáze Nr.31), vybrat detail a ověřit si jeho fungování (Detail Nr.21), vyzkoušet několik variant téhož (100 linií), uvidět obraz ve fázích jeho vzniku (Tři fáze) nebo zkusit nezvyklý formát (Ležák).

Zdeněk Sýkora po své „paralelní cestě“ kráčel stejně jistým krokem jako ve své tvorbě malířské. Obě tyto cesty spojuje jeho neustálé hledání, experimentování a tvůrčí přístup. Ani ve své grafické torbě nezůstal stát na vydobyté pozici, cesta pro něj nikdy nekončila.

Závěrem bychom chtěli vyzdvihnout několik jmen vydavatelů, a zejména tiskařů serigrafií, protože jejich podíl na kvalitě Sýkorovy grafické tvorby je obrovský a určitě by jim patřila velká část ceny Vladimíra Boudníka, kterou Zdeněk Sýkora právě obdržel.

Pro umělce, který se rozhodne vytvořit serigrafii, je vždy nejdůležitější spolupracovat s dobrými a zkušenými tiskaři a editory - Zdeněk Sýkora měl štěstí, že se právě s takovými na své cestě potkal.

U grafik-struktur prokázala v sedmdesátých letech svoje kvality zejména německá Galerie Edition Hoffmann, která se už několik desetiletí let zaměřuje na mapování všech tendencí geometrické abstrakce dvacátého století, a v portfoliích grafických tisků, které průběžně vydává, najdeme čelné představitele těchto směrů z celého světa (Leon Polk Smith, Henryk Stazewski, Heijo Hangen, Richard Paul Lohse, Lev Nusberg, Bob Bonies a další). Také díky této galerii se jméno Zdeňka Sýkory dostalo do kontextu světového umění. Připomeňme, že zde byly v roce 1970 vydány dvě výjimečné Sýkorovy serigrafie – struktury vytištěné na PVC (1970). Z dnešního pohledu se to může zdát odvážné, ale experimentování s umělými hmotami bylo pro umění šedesátých a sedmdesátých let příznačné a najdeme je i v „malířské“ a sochařské tvorbě Zdeňka Sýkory: v druhé polovině šedesátých let vytvořil několik struktur sestavených z umělohmotných elementů a také několik prostorových struktur z novoduru.

Po roce 1989, kdy i u nás padla všechna subjektivní i objektivní omezení pro tento druh grafické tvorby, začal Zdeněk Sýkora spolupracovat i s českými vydavateli serigrafií. Prvním z nich byl galerista Zdeněk Sklenář, který již v roce 1993 vydal 27 linií jako součást alba Česká grafika I. Od té doby díky němu vznikla skoro desítka serigrafií, posledním jeho počinem je album Létání (2007).

Dalším důležitým editorem Sýkorových serigrafií se stal Zdeněk Křenek, jenž ve svém nakladatelství Aulos vydal v letech 1999 až 2007 již čtyři tisky, spolu s bibliofiliemi, které svými serigrafiemi ilustroval Zdeněk Sýkora. Názvy serigrafií – 13 linií pro Jana Nerudu, 13 linií pro Stephena Hawkinga, Hluk a vřava, 13 linií pro Karla Hynka Máchu – odkazují k autorům těchto knih.

Pro technickou kvalitu Sýkorových grafik-linií bylo rozhodující šťastné setkání a spolupráce s tiskaři Antonínem Komárkem a René Řebcem z grafické dílny Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kteří vytiskli všechny v Čechách vydané grafiky-linie a dosáhli v tomto oboru absolutního mistrovství.

V cizině zůstává expertem na grafické práce Zdeňka Sýkory švýcarský galerista Marc Hostettler, který ve své Editions Média v Neuchâtelu vydal a také sám vytiskl největší počet jeho serigrafií. O jeho kvalitách a zkušenostech svědčí jména světových umělců, jejichž díla vytiskl jako serigrafie (například Max Bill, Richard Paul Lohse, Kenneth Martin, Manfred Mohr, François Morellet, Jan Schoonhoven a další).

Všem jmenovaným, ale i mnohým dalším, které jsme z nedostatku prostoru neuvedli, patří jistě autorův velký dík.

Lenka Sýkorová, 2008