Linie č. 8 – Hiršalovo trio, 1978
olej na plátně, 150 x 150 cm


Jedním z obrazů, které měly štěstí a mohly v roce 1979 vycestovat na výstavu do Nizozemska, byly také Linie č. 8 – Hiršalovo trio. Jak už sám název napovídá, má společná východiska s Kvintetem. Na rozdíl od něj však Trio dosud existuje, začátkem osmdesátých let obohatilo sbírku jednoho švýcarského sběratele.

Tento obraz však dnes zmiňuji zejména proto, že s ním souvisí vzpomínka na lounského sbormistra, zakladatele a dlouholetého vedoucího proslulého lounského pěveckého sboru Kvítek, Vladimíra Pertržilku (28. 3. 1949 – 20. 12. 2020).

Je všeobecně známo, že Zdeněk Sýkora považoval hudbu za největší umění. Pro její komplexnost, abstraktnost, fyzické působení. Už od vzniku linií toužil převést je do hudební formy, ostatně ne náhodou číselné řady určující parametry linií nazýval partiturami. Při rozhovorech často padala otázka, zda se někdy nepokusil právě tyto partitury zhudebnit. Jako jeho odpověď jsem několikrát vyslechla příběh o tom, jak se koncem sedmdesátých let seznámil s tehdy třicetiletým nadšeným muzikologem, který založil a vedl lounský pěvecký sbor. Vladimír Petržilka byl prý ideou zhudebnit linie nadšen a věřil, že se tento záměr podaří uskutečnit. Pro začátek vybrali jen jednoduché linie – a bylo to právě Hiršalovo trio – a prostřednictvím lidských hlasů se pokoušeli převést číselnou partituru tohoto obrazu do tónů. Ukázalo se však, že lidské hlasy mají své limity, a zejména že hudba má svá přísná pravidla a zákonitosti neslučitelné se Sýkorovým systémem. Cesta přímého převodu byla nereálná, experiment skončil. Při svých setkáních v následujících časech se ale k tomuto svému společnému pokusu v diskusích vraceli, přesvědčeni, že s novými technologiemi by bylo vše snazší. To už však byli oba ještě hlouběji ponořeni ve svých oborech a ke společné práci se nevrátili. Zdeněk Sýkora vždy s úctou a uznáním mluvil o díle, které zde Vladimír Petržilka zanechal.