texty o zs
Z cézannovského odkazu dynamických modulací, ale i z Matissova smyslu pro vizuální rovnováhu a z Kleeova podnětu dělení a distribuce prvků formy vycházely seriálně konstruované kompozice Zdeňka Sýkory.
Jeho dílo je v určitém smyslu psychogramem, mýtem o sebeutváření a sebeobětování, uvážíme-li, do jaké míry je umělcův původní, do značné míry expresívní naturel podřízen vůli k přesnému vyjádření zároveň osobního i kosmického pocitu.
Tento tvůrčí mýtus před námi ožije, uvědomíme-li si, jaká vnitřní síla a kázeň přiměly potencionálního expresionistu k tomu, aby svěřil určitou technickou část svého komponování a konstruování do kompetence počítače…
Zde však ještě přistupuje velmi důležitá fáze záměrného znárodnění v podstatě dadaistickou, ale velmi sofistickou metodou… A tak náhoda jako neznámý, ale vítaný řád vstupuje do řádu počítače a uvádí v chod mechanismus, který nějakým způsobem propojí svět umělcovy obraznosti se závratně fungujícím řádem sil makrokosmických. Výsledkem je expresívní projev odpovídající původnímu naturelu umělce, který vytváří s oním nadosobním řádem nikdy neselhávající monumentální polyfonii tvarů, jakousi kosmickou kaligrafii.
Vizuálně můžeme vlastně sledovat jen malý její výsek, vymezený formátem díla, protože malba, která je kompozicí bez tradičních měřítek, má své pomyslné pokračování mimo rámec obrazu do prostoru jako nekonečné hypnagogické vlnění, jako symbolická „kosmická obětina“, která nás však vzápětí odškodňuje právě tím, co na obraze vnímáme konkrétně a bezprostředně. Tam se její viditelná část rozeznívá jako „výtvarná óda na radost.“ Skutečnou oběť v rámci iniciace svého díla si umělec již odbyl – a vlastně stále si odbývá – jinak: v procesu tvorby svou askezí při volbě jednoduchých a striktních geometrických prvků a pravidel pro kódování svého v podstatě robustního, až nenasytně všeobjímajícího expresívního sebevýrazu. Ten pak obsáhne a dokáže takřka nadčasově spojit síly Velké matky země s duchovní silou nebes – téměř analogicky jako principy jin a jang v čínské malbě. Výsledný tvar tohoto titánského objetí – zejména v obrazech z posledního období Sýkorovy tvorby – přímo hřmí jako mohutná fuga navzdory současným okolním entropickým úzkostem. Jako dynamický gestalt otevřený všem možnostem.