Obdobně jako programované struktury ani linie nemají svůj střed. Splétají se, kříží, překrývají, dotýkají, mizí, aby se zcela nečekaně objevily znova, třeba i na zlomek vteřiny. Probíhají v čase, který jim určuje naše myšlení, probíhají stále a bez omezení. Příznačné je, že plátna nemají názvy, že jsou stroze číslována podle pořadí svého vzniku.

Program svého nového systému malíř neustále tříbí. Mění počet výchozích bodů, směrů, ze kterých je voleno, pozměňuje šíře linií, jejich počet a barvy.

Proměnlivost voleb je dána otevřeností sytému. Ten také vybízí k analogiím a ke komunikaci, jak uvádí autor, s celou řadou vědních oborů od genetiky počínaje přes biologii, medicínu a lingvistiku k fyzice a astrofyzice. Tuto přístupnost umožňuje sám princip systému, který není nepodobný řádu, jímž se řídí vesmír. I ten, jak ukazují současná vědecká bádání, nemá svůj střed a rozpíná se rovnoměrně všemi směry, sycen procesy vznikání a zanikání, variacemi růstu a množení, náhodnostmi a danostmi.

Lze proto říci, že Sýkorův velkolepý objev, který měl a má zásadní význam v jeho práci a nemá k sobě v současném výtvarném projevu souměřitelného, přerůstá náš lidský rozměr a obnažuje cosi, co ukazuje k projevům příštím – k budoucnosti.

Zatím nám není dáno vystoupit ze své sevřenosti, již nám diktuje každodennost. Hledáme v ní skuliny prostřednictvím tvořivosti a fantazie, jež jsou současnou baštou našeho člověčenství. Sýkorovi se však v liniích podařilo něco neobvyklého, něco, co i jeho samotného ohromilo a stále při realizacích vyhotovených procesů linií uchvacuje. Není divu, protože práce, s níž přichází, míří přímo k systému existence našeho světa.

Nejsou to totiž obrazy něčeho, jako jimi nebyly ani struktury, ale samy organismy, organismy linií, žijící vlastním životem, obdařené kódem analogickým zákonitostem veškerého dynamismu světa.