Sám autor si ostatně uvědomuje jánusovskou tvář řádu – náhody: vždyť i náhoda je zde počítačem generována, a tedy sui genesis programována; je třeba ještě ztrácet slova o homologičnosti Sýkorova umění a přírodní a společenské reality? Snad už jen tohle poznamenejme. Sýkora bývá často řazen do oblasti tzv. počítačového umění. Sýkorovo dílo však nezařazuje do svých souvislostí počítač z vnějšku a nepomáhá si jím k efektům, které by jinak byly nedosažitelné. Jde tu o mnohem důležitější a podstatnější věc: Sýkorovo dílo je ojedinělé důkazem niterné shody, souznění výtvarné logiky jeho díla (a v něm jedné z cest soudobého umění vůbec) s logikou moderní vědy a technologie, je místem setkání a prolnutí dvou na sobě dotud nezávislých a svými autonomními cestami k průsečíku dopěvších lidských aktivit: a v tom s sebou nese přísliby i hrozby obou; a v tom je i jedním z dokladů oné přítomnosti iracionální v racionálním, informelního v konstruktivním, které jsme zatím jen v náznaku tušili.